Kdo jsou předkové psa domácího? Odkud se vzal pes domácí a odkud se vzala rozmanitost plemen? Proč a jak došlo ke vzájemnému soužití rozdílných živočišných druhů, které vyústilo do vzniku nového druhu – psa domácího?
Mezidruhová spolupráce
Člověk a pes. Dva rozdílné živočišné druhy, dva rozdílné světy. Navzdory tomu mezi nimi došlo, když ne k unikátní, tak přinejmenším k pozoruhodné úrovni spolupráce. V průběhu tisíciletí se pes osvědčil jako hlídač, pomocník při lovu, ochránce stád. Uplatňuje se ve službách policie, armády, záchranářů, pomáhá lidem se zdravotním postižením a stal se příjemným společníkem. Podstatnou mírou ovlivňuje mnohé sféry lidského světa. Dá se o tom diskutovat, dají se o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je všechno, co se proti tomu dá dělat – jak by řekl klasik. Pro psa soužití a spolupráce s člověkem znamená zabezpečení hlavních potřeb jako přístřeší, žrádlo, bezpečí, o které se nemusí starat sám jako jeho divocí předci.
Kdo jsou ale vlastně tito divocí předkové psa domácího (canis familiaris)? Odkud se vzal pes domácí a odkud se vzala rozmanitost plemen? Proč a jak došlo ke vzájemnému soužití rozdílných živočišných druhů, které vyústilo do vzniku nového druhu – psa domácího?
Taxonomické okénko
Nejdřív se podívejme, kam psa domácího zařadit v systematické klasifikaci organizmů. Zařazení podle publikace Vladimíra Mikulce „Poznej svého psa“ je následovné: Pes patří do čeledi psovitých šelem, latinsky Canidae. Nižší kategorií v klasifikaci je rod: pes domácí patří do rodu Canis – ve vzpomínané publikaci označení i jako rod pravých psů. V rodě Canis se nachází 7 druhů: pes domácí, vlk, dingo, kojot, šakal obecný, šakal pruhovaný a šakal čabrakový. Společné příbuzenstvo poznáme podle latinského označení, kde na prvním místě stojí slovo Canis. Pes domácí – Canis familiaris, Vlk – Cani lupus, Kojot – Canis latrans, Dingo – Canis Dingo, Šakal obecný – Canis aureus, Šakal pruhovaný – Canis adustus, Šakal čabrakový – Canis mesomelas. Podle některých zdrojů do rodu Canis patří i vlk etiopský (Canis simensis). Podle „Poznej svého psa“ patří vlk etiopský do jiného rodu a jeho latinské označení je Simenia simensis.
Nad čeledí se nachází vyšší kategorie řád (masožravci), potom třída (savci), následuje kmen (strunatci) a říše (živočichové).
Je možné najít i jinou klasifikaci, například pes domácí je v některých zdrojích uvádění ne jako samostatný druh, ale jako poddruh vlka – Canis lupus familiaris.
Otázky, nejasnosti, dohady…
Vraťme se ale k otázkám z úvodu. Kdo jsou předkové psa domácího? Kdy a jak začal člověk spolupracovat se psovitými šelmami?
Odpovědi na tyto otázky jsou nejasné. V různých publikacích se můžeme dopátrat různých názorů a teorií. Jaroslav Monte Kvasnica ve své knize Krajina s vlky: Honba za přízrakem Gévaudanu k této problematice píše: „Úsvit vzniku psa (Canis familiaris) – nejlepšího přítele člověka – byl vždy zahalený rouškou tajemství, dohadů, spekulací, omylů, hypotéz i celkem evidentních nesmyslů. Vědci i šarlatáni bádali nad touto záhadou a donekonečna rozvíjeli pravděpodobné i fantastické teorie. Světlo do tmy dohadů vnesla částečně tradiční archeologie se svými vykopávkami a vzácnými kosterními nálezy, ale konečné pravdy se dopátrat nedokázala…“
Dále píše: „Zásadní odpověď na otázku – kdo „stál u kolébky psa“ – nebyla jednoduchá a snaha o její zodpovězení se často podobala tanci na velmi tenkém ledě.“
Dodejme ještě parafrázi výroku německého zoologa Alfreda Brehma (1829-1884) citovaného ve vzpomínané publikaci: Ve všech zemských pásmech, na všech stupních civilizace je pes věrným společníkem člověka a byl jím už v pradávných dobách, a proto otázka, který ze psů je praotcem všech plemen je zbytečná, protože ji nikdo neumí bezpečně zodpovědět.
Všechny názory a teorie, které se objevily, by se daly rozdělit do dvou kategorií – o polyfylektickém a monofylektickém původu. Zatímco polyfylektický původ znamená vývoj z několika původních druhů, teorie o monofylektickém původu uvažují o vývoji z jednoho druhu.
Vlk, šakal, kojot…?
Jak jsme už před chvílí uvedli, polyfylektický původ znamená původ z vícero druhů. Důvodem vzniku této teorie je pravděpodobně rozmanitost psích plemen a fakt, že všechny druhy rodu Canis jsou navzájem plodné. Vladimír Mikulica v knize Poznej svého psa uvádí: „Už velmi brzy přivedla různorodost psích plemen přírodovědce k domněnkám o polyfylektickém původu, tj. k úvahám původu psa z několika různých druhů. Za jeho předky byli považováni vlk, šakal obecný a za předka menších amerických psů původního obyvatelstva byl považován kojot.“
Dále píše: „Do úvahy byli bráni taktéž psovití z jiných rodů než z rodu pravých psů – vlk etiopský (Simenia simensis – poznámka autora: někdy řazený i do rodu pravých psů tedy Canis simensis) jako možný předek chrtů, pes Maikong (Cerdocyon thous) jako předek jihoamerických psů a dhoul – poznámka autora: i kuon / kuon horský (Cuon alpinus) jako předchůdce dinga a jemu podobných domácích psů.“
Později dodává: „Současný stav poznání dovoluje opomenout maikonga a vyřadit ho z úvah o prapředcích psů.“ Podobně je na tom dhoul: „Dhoul tedy asi nebude ani předek ani jeden z předků domácího psa“ a vlk etiopský – „… bude lepší počkat se stanoviskem do doby, než se podaří získat o tomto zajímavém druhu psovité šelmy víc informací.“
Na závěr části o polyfylektickém původu se dočteme: „Podle polyfylektických hypotéz se potomstva zkrocených vlků a šakalů navzájem křížila a výsledkem je dnešní mnohotvárnost plemen psů.“
Jaroslav Monte Kvasnica vzpomíná ve své knize názor Heleny Kholové z její publikace Historie psího rodu: „Zastánci polyfylektického původu psů ale značně přeháněli. Nakonec došli k závěru, že takřka každé plemeno nebo aspoň skupina plemen má jiného divokého předka.“
Většina odborníků zastává názor, že pes domácí má jednoho předka, a to vlka, který je flexibilní, odolný a též se vyznačuje variabilitou plemen v jednotlivých oblastech, kde žije. Jaroslav Monte Kvasnica napsal: „Tento fakt (poznámka autora: že jediným předkem psa domácího je vlk) byl už ovšem v roce 1997 (a určitě i dřív) poučené veřejnosti v podstatě jasný.“ Jedním z důkazů je genetický výzkum, jehož výsledky byly zveřejněné v časopise Science v roce 1997 v článku Multiple and Ancient Origins of the Domestic Dog.
Praotec vlk
Monofylektické úvahy nejdříve považovaly za jediného předchůdce psa domácího – šakala. Později byl nahrazený silnějším, větším, flexibilnějším a rozmanitějším vlkem, jehož vlastnosti představují vhodný „stavební materiál“ pro psa domácího. Jedním z faktů, které zpochybňují šakala jako předka psa, je například to, že všechny 3 vzpomínané druhy šakala mají poměr hmotnosti srdce a mozku k tělesné velikosti menší, než je tomu u psa domácího, přičemž při domestikaci dochází dříve ke zmenšování poměru – například při domácí kočce jde o úbytek 23,4% oproti jejím divokým předkům, při domácím praseti o úbytek 33,6% (viz V. Mikulica, Poznej svého psa, str. 29).
Teorii vlka jako jediného předchůdce psa domácího potvrzuje i vzpomínaný výzkum amerických biologů, jehož výsledky byly zveřejněny v článku Multiple and Ancient Origins of the Domestic Dog. Výzkum spočíval v analýze mitochondriální DNA. Jde o genetickou informaci uloženou v mitochondriích, tedy mimo jádra, která se dědí po matce. Biologové porovnávali řetězce mitochondriální DNA, které získali od 140 psů 67 různých plemen a 5 kříženců, 162 vlků z 27 různých populací z Evropy, Asie a Severní Ameriky, 5 kojotů, 2 šakalů obecných, 2 šakalů čabrakových a 8 vlků etiopských.
Vzájemné porovnávání sekvencí DNA prokázalo dva hlavní výsledky. Prvním je to, že jediným předchůdcem psa je opravdu vlk a druhým výsledkem je informace, že pes existoval jako samostatný živočišný druh už před 135 000 lety, což je o mnoho dřív než naznačovaly archeologické výzkumy (podle Multiple and Ancient Origins of the Domestic Dog 14 000 let dozadu).
Američtí biologové v článku vyslovili hypotézu, že rozdíl v letech je způsobený tím, že první psi se od vlků morfologicky příliš neodlišovali. Před 10-15 000 lety, kdy člověk přecházel od společnosti sběračů k pěstování a od lovu k chovu, se postupně měnil i fenotyp psa (souhrn všech vnějších znaků a vlastností organizmu jedince) a pes se začal odlišovat od divokých předků i morfologicky. Z článku se dále dozvídáme, že následující zpětné křížení psa domácího s vlky poskytlo bohatý materiál pro umělou selekci (šlechtění) a tudíž obdivuhodnou diverzitu plemen psa domácího.
Třetím výsledkem výzkumu, který vzpomínáme, je to, že s největší pravděpodobností domestikace neproběhla v celé historii víc než 4krát. Čtyři nezávislé regiony, kde domestikace zřejmě proběhla, jsou podle názoru německého veterináře a filmaře Geralda Krakauera citovaného v knize Krajina s vlky: Honba za přízrakem Gévaudanu od Jaroslava Monte Kvasnici tyto: Východní Asie, Afrika, Arábie a Severní Amerika (viz J. Kvasnica, Krajina s vlky: Honba za přízrakem Gévaudanu, str. 43).
Zlatá střední cesta aneb „Na každém šprochu pravdy trochu“
Jak vidíme, názor na původ psa domácího není jednotný a teorií je více. Často se stává, že pravda nakonec leží někde uprostřed. Mohlo by tomu tak být i v tomto případě.
Myšlenka, kterou bychom mohli považovat za „zlatý střed“ je v podstatě taková, že psi domácí se vyvinuli z vlka, avšak částečná příměs jiných psovitých v některých stádiích se nevylučuje. Vraťme se k úvahám o poměru velikosti srdce a mozku k velikosti těla. Řekli jsme, že při zdomácňování dochází ke zmenšování. Kdybychom brali jako předchůdce psa domácího jen vlka, byl by tento úbytek 34,4% (viz V. Mikulica, poznej svého psa, str. 29). Vladimír Mikulica k tomu dále píše: „Je ale podivuhodné, že právě pes, kterého lidstvo využívá především pro jeho psychické schopnosti, s pomocí kterého loví, hlídá domovy a stáda, nezavírá ho do malých klícek nebo temných chlívků, má největší úbytek mozkové hmoty (poznámka autora: v porovnání s jinými domácími zvířaty)… Získaná měření by se dala tedy vysvětlit tak, že do vývojového procesu, jehož výsledkem je pes, byl přeci jen zamíchaný i šakal se svým relativně malým mozkem.“
Rovněž ve vzpomínaném článku Multiple and Ancient Origins of the Domestic Dog amerických biologů, kteří analyzovali mitochondriální DNA psovitých šelem, a ze kterého vyplývá, že předkem psa je jedině vlk, se na jednom místě dočteme: „Tyto výsledky jasně potvrzují, že předchůdcem psa je vlk. Ale vzhledem k tomu, že mitochondriální DNA se dědí po matce, křížení mezi samicí psa a samcem šakala nebo kojota není odhalitelné.“
Jak to probíhalo
U všech zvířat existuje něco, co se označuje jako útěková vzdálenost. Opět budeme citovat Vladimíra Mikulicu: „Pokud je tato vzdálenost dodržená, zvíře neprojevuje strach a neutíká. Pokud člověk tuto vzdálenost překročí, zvíře couvá a snaží se ji ústupem zachovat.“ To je důvodem, proč na vycházkách v lesích nepotkáváme divoká zvířata často. Tyto zvířata mají bystřejší smysly, vědí o nás většinou dřív než my o nich a dostatečně brzy se stáhnou. Ne vždy se jim to ale podaří. V takovém případě jsou překvapená a tehdy může dojít i k napadení člověka – vždyť i myš zahnaná do kouta kouše. Vladimír Mikulica dále píše: „Útěková vzdálenost je přímo úměrná velikosti strachu.“
Dnešní domácí psi jsou tedy potomky jedinců, kteří se člověka báli méně a jejichž útěková vzdálenost byla nižší než u jiných jedinců. Drželi se blíž u lidí a postupně se vzájemně naučili využívat výhody, které jim to přinášelo. Jak píše Konrad Lorenz v knize Život se psem není pod psa, psí předkové se přiživovali na zbytcích z ulovené kořisti a lidem zase vyhovovalo, když se jim okolo tábora pohybovali psovití, kteří hlasitě oznamovali příchod případné šelmy a plnili tedy roli hlídačů.
Jelikož se předkové psa, kteří se pohybovali v okolí lidských tábořišť, živili různými zbytky s nižší výživovou hodnotou, jejich mozek se v průběhu evoluce zmenšil. Mozek k rozvoji a růstu totiž potřebuje mnoho kalorií (viz B. Eaton, Psí dominance: Mýtus nebo skutečnost?, str. 20).
Jak roky plynuly, byli divocí předci psa čím dál krotčejší, jak píše Lorenz, a obklopovali lidi už v početnějších skupinách. Jejich chování se změnilo – dřív se v okolí lidí potulovali hlavně v noci, nyní se z nejsilnějších a nejmoudřejších z nich stali denní zvířata, která sledovala lidské lovce na jejich loveckých výpravách. Mohlo se tak stát, že pokud na jedné z výprav lovci ztratili stopu pronásledované kořisti, tak jeden ze psů, který lovce doprovázel, dokázal díky svému čichu kořist vypátrat. Lovci následovali tohoto psa a za jeho pomoci kořist ulovili: „Pronásledovaný jelen, medvěd nebo kanec, který sice utíká před člověkem, ale proti samotnému psovi by se beze všeho postavil, se rozzlobí na malého drzého nepřítele, který se k němu přiblížil, a na o mnoho nebezpečnějšího pronásledovatele (poznámka autora: lovecká výprava lidí) očividně zapomene.“ Vůdce lovecké výpravy určitě z vděčnosti potom tomuto psovi hodil kus masa nebo vnitřnosti a k domácímu psovi je zase o krok blíž. Konrad Lorenz píše: „Zvířata, dokonce i tak moudrá, jako jsou psovité šelmy, dospívají k úplně novému způsobu chování ne náhlým vnuknutím, ale asociovanými myšlenkovými spojeními, které se vytváří až po mnohonásobném opakování nějaké situace… Snad až její (poznámka autora: první feny, která pomáhala lovcům najít kořist) pozdější potomek bude vodit lovce a pronásledovat zvěř pravidelně a vědomě.“
Roli na cestě k domácímu psovi jak ho známe dnes, mohlo sehrát například i malé děvče nebo žena, u které osiřelé vlče probudilo mateřské instinkty – nakrmila ho a přivedla domů. A protože, jak píše Konrad Lorenz: „…ani otcové z doby kamenné neměli srdce z kamene…“ mohlo štěně zůstat a bylo vychované v kruhu lidské rodiny.
Vzpomeňme ještě fakt, že jedny z prvních staveb, které lidé budovali, byly kolové stavby stavěné na mělčinách, pravděpodobně na přelomu starší a mladší doby kamenné. Spolu se zbytky těchto staveb archeologové našli i kosterní pozůstatky, které vykazovaly známky domestikace. Konrad Lorenz: „Psi v kolových stavbách museli být natolik zkrocení, že je bylo možné přinutit k tomu, aby buď vlezli do člunu nebo aby přeplavali vodu oddělující je od domu a vylezli po mostě nahoru… Nějaké poloochočené psisko, které pobíhá okolo tábora, by se totiž k něčemu takovému za žádnou cenu neodvážilo.“
Závěr
Cesta od divokých forem psa k domácímu psovi je zahalená tajemstvím. Vzpomenuli jsme některé názory a teorie, ale určitě se najdou i jiné a každý si může vybrat, která se mu líbí. V současnosti převládá u odborné veřejnosti názor, že jediným předchůdcem našeho psa je vlk.
Či už to byl vlk, šakal, kojot nebo nějaká úplně jiná forma tajemného prapsa, jeho zdomácnění spočívalo hlavně v tom, že si člověk uvědomil, že hodnota psa jako pomocníka je několikanásobně vyšší než hodnota masa, kterou by získal jeho zabitím. Obě strany – lidé i psi – si postupně po tisíciletí uvědomovali výhody, které jim společné soužití přináší. Člověk se postupně naučil umělou selekcí (šlechtěním) některé, pro něj žádoucí, vlastnosti podporovat, jiné nežádoucí zase potlačovat, čehož výsledkem je velké množství různých plemen – některá vhodná na lov, jiná na hlídání obydlí a stád.
Na závěr dodejme ještě citát z knihy Konráda Lorenze Život se psem není pod psa: „Skutečně se všechno tak stalo? Nuž, žádný z nás při tom nebyl…“
Reference
Vladimír Mikulica: Poznej svého psa, Dialog 2004, 3. vydání (str. 26, 27, 28, 29, 53)
Jaroslav Monte Kvasnica: Krajina s vlky: Honba za přízrakem Gévaudanu, Élysion 2009. (str. 38, 39, 40, 43)
Konrad Lorenz: Život se psem není pod psa, Argo 2013. (str. 16, 18, 19, 20)
Barry Eaton: Psí dominance: Mýtus, nebo skutečnost? Plot 2010. (str. 20)
Carles Vila , Peter Savolainen, Jesús E. Maldonado, Isabel R. Amorim, John E. Rice, Rodney L. Honeycutt, Keith A. Crandall, Joakim Lundeberg, Robert K. Wayne: Multiple and Ancient Origins of the Domestic Dog, Science, 1997, www.sciencemag.org.
0 Comments
2 Pingbacks