Klasické podmiňování

Jako klasické se označuje podmiňování, které zkoumal ruský lékař a psycholog I. P. Pavlov. Už bylo definované v úvodním článku o podmiňování. V tomto článku se dozvíte více detailů a praktické využití při výchově a tréninku psa.

Schéma klasického podmiňování je následovné:

• Podnět A spouští reakci A (případně nespouští žádnou speciální reakci)
• Podnět B spouští reakci B

Když bude podnět A opakovaně následovaný podnětem B, dojde ke spojení:

• Podnět A spouští reakci na podnět B

V konkrétním pokusu I. P. Pavlova:

1. Rozsvícení světla
2. Donáška žrádla
3. Pes začne slintat

Po 30 – 40 opakováních:

1. Rozsvícení světla
2. Pes začne slintat

Pokus dokázal, že pes se naučil reagovat na něco, co bylo předtím neutrální, slintáním. Tím stejným způsobem se pes naučí reagovat na vodítko jako na signál, znamenající procházku, na zvuk auta, který díky podmiňování je signálem příchodu majitele a podobně.

Volně – nevědecky – by se dalo říct, že klasickým podmiňováním se vytváří „názor na svět“. Dochází k asociacím typu: toto mám rád, toto nemám rád, toto je bezpečné, toto je nebezpečné, na to se těším, na to se netěším, tam chci jít, tam nechci jít,…

Dávejme si pozor, jaké asociace si pes vytvoří s naším příchodem a přítomností, s našimi rukami a pohyby, se svým jménem, s vodítkem,…

Klasické podmiňování v praxi

Spojení chování se signálem

Učení chování na povel je vždy záležitostí klasického podmiňování. Chování samotné se pes učí tzv. operantním podmiňování (které bude předmětem samostatného článku), ale asociace s povelem vznikne klasickým podmiňováním. Stejně tak, jako se podnět „světlo“ stal signálem, spouštějící chování „slintání“, tak se podnět „sedni“ může stát signálem, spouštějícím chování „sedím“.

Příklad:

Z předtím neutrálního zvuku „Sedni“ se stává signál, na který si pes sedne.

Vytvoření „zvukové zpětné vazby“

Pokud chceme dát psovi zpětnou vazbu a řekneme například „hodný“ anebo „ne“, tak pro psa jsou to zpočátku jen neutrální zvuky. Tak jako v pokuse Pavlova bylo světlo nejprve jen něco neutrálního, co nespouštělo žádnou speciální emoci či reakci. Když však slovo „hodný“ bude opakovaně předcházet něčemu příjemnému – pamlsek, hra, mazlení, otevření dveří, odepnutí vodítka a udělení volna (toto slovo bude předcházet úspěchu) – stane se z tohoto slova skutečná odměna. Stejně tak, když bude slovo „ne“ opakovaně předcházet neúspěchu (ne nutně fyzické korekci, ale neúspěchu, například odebrání hračky, odstranění pamlsku, ukončení hry,…) tak se z tohoto předtím neutrálního slova, stane informace „toto už raději nedělej, zkus něco jiného“.

Vědecky řečeno se vytvářejí tzv. sekundární posilovače, anebo naopak sekundární tresty. Pamlsek, pomazlení anebo naopak odebrání hračky, ukončení hry, jsou tzv. primární posilovače anebo primární tresty. Když něco pravidelně přechází primárním posilovačům/trestům, stává se z toho sekundární posilovač/trest – díky klasickému podmiňování.

Zautomatizování chování – řetězení

Každý psovod určitě pozná klasickou situaci:

1. Na povel „ke mně“ se má pes posadit před psovoda
2. Na povel „k noze“ se má pes zařadit k levé noze

Často dochází k tomu, že pes se po zavolání „ke mně“ automaticky zařadí k noze. Proč? Protože pokud si nedá psovod pozor a vydává tyto povely těsně po sobě, díky klasickému podmiňování dojde k zřetězení. Tak jako světlo předpovídalo žrádlo, „ke mně“ nyní předpovídá „k noze“ a tak pes rovnou reaguje na povel k noze.

Něco takového má i své praktické využití. Složitý trik se dá rozdělit na podčásti, které se naučí zvlášť. Potom se jednotlivé signály dávají po sobě, aby došlo k zřetězení a výsledkem je složitý kousek. Řetězení jsem použil například při učení triku „Přines pivo“.

Další praktické využití je zautomatizování určitého chování v určité situaci. Například pokud vždy, když proti nám jede cyklista a my zavoláme psa „ke mně“, po čase dojde k zřetězení: cyklista – ke mně – pes přichází. Ve výsledku tedy:

1. Blíží se cyklista
2. Pes přichází

Anebo pokud naučíme psa povel „stůj“ a dáme ho vždy na okraj chodníku, dojte k zřetězení: konec chodníku – stůj – pes stojí. A tedy:

1. Konec chodníku
2. Pes stojí

Obeznamování psa se světem

Jak už víme, klasické podmiňování vytváří „názor na svět“. Je to tedy základní princip, který bychom měli mít na paměti, když svoje štěně socializujeme a habituujeme na různá prostředí, aktivity a situace.

Klasické podmiňování nám dává prostředek, jak u psa vytvořit názor typu: Ti velcí psy jsou opravdu strašidelní, ale padají z nich nejlepší pamlsky! A vůbec se okolo nich dějí samé dobré věci“ Já je miluji! Ale na druhé straně, pokud si nedáme pozor, můžeme vytvořit názor typu: Nesnáším ostatní psy. Můj majitel je vždy nervózní, když se objeví. Anebo na mě křičí a cuká mi vodítkem. Radši se jim budu vyhýbat, a když to nepůjde, budu se je snažit zahnat nebo zlikvidovat! Protože se v jejich přítomnosti dějí samé nepříjemnosti.

Mějme tento princip na paměti a uvědomme si, jak i zdánlivě nepatrné a nesouvisející záležitosti, mohou mít velký dopad na osobnost a temperament našeho psa.

V tomto kontextu mi nedá nevzpomenout – a doporučit k doplňujícímu studiu – tzv. „veselou rutinu“ (the jolly routine), jejímž tvůrcem je cvičitel William Campbell. Poměrně velkým zastáncem a propagátorem je veterinář a trenér Dr. Ian Dunbar. Ve zkratce je definovaná ve SLOVNÍKU POJMŮ. Na internetu je možné najít více informací.