Mimika je důležitý komunikační kanál psovitých šelem, který nám o náladě a úmyslech našeho psa může mnohé napovědět. U prapředka domácího psa – vlka – je mimika rozvinutější a patrnější než u domácího psa, u kterého došlo změnou vzhledu i k narušení schopnosti komunikovat.
Znalec psí řeči Jaroslav Kvasnica v knížce Jantarové oči uvádí, že vlci mají ze všech psovitých šelem nejvýraznější mimiku díky typické vlčí „masce“, charakteristické zejména tmavými rty kontrastujícími s bílými chlupy okolo tak, jak vidíme na obrázku. Podobnou masku má například sibiřský husky, aljašský malamut nebo československý vlčák.
Typická vlčí „maska“ zvýrazňující mimické výrazy vlka. Tmavé rty kontrastující s bílými chlupy okolo. Zdroj: commons.wikimedia.org
Šlechtěním se nejvíce omezila čitelnost mimických výrazů u psů s tzv. brachycefalickou lebkou, vyznačující se krátkým čumákem. Takovou lebku má například boxer nebo buldog.
Při této příležitosti uveďme, jaké tvary lebek se u psů rozlišují (podle knížky Psí dominance: Mýtus nebo skutečnost?):
- Mezocefalická: středně dlouhý čumák, 75% psů (německý ovčák, labradorský retriever)
- Brachycefalická: krátký čumák, oči posazené vpředu lebky (boxer, buldog)
- Dolichocefalická: dlouhý čumák, oči posazené po stranách (chrti)
Základní mimické výrazy
Na základě vzpomínané knížky Jaroslava Kvasnici je možné mimické výrazy rozdělit na tři základní typy:
- Klidný, „smějící se“ výraz
- Vážný výraz
- Znepokojený, hrozící výraz
Klidný výraz připomíná úsměv. Tlama je pootevřená, jazyk vystrčený, může viset přes přední zuby. Nic nehrozí, pes je uvolněný.
Když pes něco spatří, zavětří nebo ho něco zaujme, změní se „úsměv“ na vážný výraz – tlama se zavře a už nepřipomíná úsměv. Pes nastraží uši, monitoruje, vyhodnocuje. Tento výraz reprezentuje přechodnou fázi. Podle toho, jak pes danou situaci vyhodnotí, přechází buď nazpět do polohy usmívajícího se psa anebo přechází do znepokojení.
Znepokojení se dá rozdělit na několik stupňů:
- Pysk je mírně ohrnutý, pes většinou mlčí nebo jen mírně vrčí. Vzkaz pro okolí: „Vadíš mi“, „Dej si odchod“, „Udržuj diskrétní vzdálenost“
- Pysk je ohrnutý, kůže na tlamě zvrásněná, pes ukazuje tesáky. Vrčení je temné, hrozivé. Vzkaz pro okolí: „Ještě krok a útočím!“
- Pes odhaluje všechny zuby i dásně. Temně vrčí. Vzkaz pro okolí: „Poslední varování!“. Stačí nejmenší podnět a pes zaútočí. Nejhorší, co může „cíl“ udělat, je dát se na útěk. Geneticky zakódované pronásledování kořisti spustí útok.
Jaroslav Kvasnica dodává, že když nám pes hrozí, nejlepší je dát se couváním na pomalý, pozvolný ústup, vyhýbat se přitom upřenému pohledu na psa. Pohled mimo a odvrácení hlavy je uklidňující gesto oznamující „Neznamenám žádnou hrozbu“, „Nechci žádné problémy“, jak potvrzuje v knížce Konejšivé signály norská autorka Turid Rugaas.
Reference
Jaroslav Monte Kvasnica: Jantarové oči, Élysion 2011. (str. 74, 75, 76)
Barry Eaton: Psí dominance: Mýtus, nebo skutečnost? Plot, 2010. (str. 19)
Turid Rugaas: Konejšivé signály, Plot, 2007.
Leave a Reply