Počet zobrazení: 1 603

V našich končinách je pes často brán jako člen rodiny. Lidé poskytují svým psům krmivo, přístřeší, zdravotní péči a podobně. To ale není jediný model soužití člověka a psa.

Kořeny soužití člověka a psa sahají až do období 100 000 let zpět – viz Tajuplná cesta k domácímu psovi. Psi se potulovali v okolí táborů paleolitických lovců, starali se o sebe sami a přiživovali se na různých zbytcích po lidech. Tento původní model – kdy psi a lidé žijí ve vzájemné blízkosti, ale v nezávislých, občas spolupracujících skupinách – se dochoval v některých asijských a afrických zemích doteď (viz například Jaroslav Monte Kvasnica – Krajina s vlky: Honba za přízrakem z Gévaudanu). Taková země je například i Srí Lanka, kterou jsme nedávno navštívili.

Jestli je takový způsob soužití přirozený nebo nepřirozený, dobrý nebo špatný, správný nebo nesprávný, smutný či ne, to ať si zváží každý sám. Za sebe povím jen tolik, že pro někoho, kdo má rád psy a je zvyklý na lokální kulturu, není pohled na psy, kterým se takový život „na vlastní pěst“ moc nedaří, a kterým nemá kdo poskytnout zdravotní péči, ničím příjemným. O tom však tento článek není.

Čemu se chci věnovat v tomto článku je následující skutečnost: ani na jednom z x psů, které jsme na Srí Lance viděli, nebylo vidět známky stresu a nervozity z lidí, zvuků, hlučné a rušné dopravy a ostatních podnětů, které doprovázejí rušnou lidskou civilizaci. Proč? Protože tito psi v takovém prostředí vyrůstají. Od narození potkávají stovky a možná i tisíce různých lidí – starých, mladých, zdravých, zdravotně postižených, lokálních, turistů,… Slyší zvuky aut, autobusů, klaksonů,… Zkrátka kritické období formování temperamentu (cca 3 týden až 5 měsíc) přežijí v podmínkách, ve kterých potom stráví zbytek života. Jsou tím pádem na tyto podmínky velmi dobře habituovaní (nejsou na ně citliví).

Na druhé straně v našich končinách v podstatě ani není možné jít do civilizace bez toho, abychom nepotkali aspoň jednoho, více či méně, vystresovaného psa, který je přecitlivělý na různé zvuky, dopravní prostředky, anebo na různé skupiny lidí. Proč to tak je? Protože psi nevyrůstají mezi těmito podněty. Od narození poznají svého chovatele, matku a sourozence, potom se přidá nová rodina, nová zahrada nebo byt, blízké okolí a pár lidí a psů, které náhodně potkají na procházce. Kritické období formování temperamentu takový pes tedy stráví v úplně jiných podmínkách, než v jakých potom majitelé často vyžadují, aby jejich pes fungoval. Psi jsou potom nesoustředění, nervózní – což se vylučuje s ovladatelností – a jsou potom označovaní za neposlušné nebo tvrdohlavé. Přitom jen nejsou habituovaní (jsou citliví) na podněty, mezi kterými často chceme a potřebujeme, aby uměli fungovat.

Je proto úlohou chovatele, aby začal s včasnou socializací a habituací svých štěňat (viz například článek uveřejněný na stránkách Centre of Applied Pet Ethology – v angličtině). Následně je jeho úlohou informovat budoucího majitele o důležitosti zážitků v kritickém období života (do cca 5 měsíce). Majitel potom musí své štěně seznamovat s lidmi, předměty, zvuky, dopravními prostředky, jinými živými tvory,…

Všechno, co potřebujeme, aby náš pes toleroval a zvládal, musí zažít do cca 5 měsíce života. Toto je období, kdy je pes přirozeně otevřený novým zážitkům. Jeho mozek je jako houba, která je připravená na nasávání – my to psovi musíme jen aktivně umožnit. Po cca 5tém měsíci pes přirozeně přestává být tolik otevřený, začíná být nedůvěřivý vůči všemu novému – všemu, čemu doteď nebyl dostatečně vystavovaný. Přibližně 5 měsíc je mimochodem proto obdobím, kdy si většina majitelů začne všímat problémového chování, souvisejícího s temperamentem – strach, stres, nervozita, agresivita, nesoustředěnost, ignorace majitele, tahání na vodítku,… Mnozí si myslí, že jde o puberťácké rebélie, ale většinou je to právě následek nedostatečné habituace a socializace a neschopnosti psa fungovat v prostředí, kterému nebyl v kritickém věku vystavený. Je to přirozené chování. Takto to v přírodě chodí.

Dr. Ian Dunbar na jedné z přednášek vzpomíná výzkumy vykonané na univerzitě Berkeley, které prokázaly, že zážitky v tomto kritickém období výrazně mění anatomii mozku a schopnost přijmout a zpracovat informaci z okolí. Zanedbat socializaci a habituaci našeho štěněte v podstatě znamená poškodit jeho mozek tak, že nebude schopný a způsobilý prožít klidný a plnohodnotný život v lidské společnosti.

Samozřejmě, že záleží i na povaze toho kterého jedince a na plemenu. Mohou existovat jedinci, kteří i navzdory nedostatečné, pasivní socializaci a habituaci jsou klidní a životaschopní. Avšak toto nikdy nevíme dopředu. A je to nebezpečná loterie – čekat, jak to dopadne. Pojmout socializaci a habituaci aktivně, může být časově náročnější, ale čas investovaný během prvních měsíců života našeho štěněte se nám vrátí v podobě klidného zbytku života psa.

Proč se brzká, aktivní socializace a habituace zanedbává? Myslím si, že existují 2 hlavní důvody:

  1. Běžný člověk jednoduše nemá tuto informaci. Ti, kteří by měli být autoritami v oboru – chovatelé, veterinární lékaři a trenéři psů – selhávají v šíření důležitosti a urgentnosti brzké a aktivní socializace. Vy, kdo právě čtete, už tuto informaci nyní máte. Vezměte ji prosím na vědomí, až si budete pořizovat štěně. Podpořte šíření této informace například sdílením článku.
  2. Jelikož zdravé štěně je naprogramované tak, aby v tomto kritickém období bylo otevřené a nasávalo zážitky, vzniká tak iluze, že socializace vlastně potřebná není – vždyť to moje malé štěně se skoro nebojí, má rádo jiné psy i lidi… Toto je však „tovární nastavení“. V cca 5 měsíci se přechází z tohoto nastavení na nový mód – čerpej z toho, co jsi doteď zažil – a nastávají problémy.

Pro další informace ohledně brzké socializace doporučuji literaturu od Dr. Iana Dunbara – Before & After You Get Your Puppy. Ke stáhnutí je na mých stránkách, anebo na stránkách Dr. Dunbara.

Množství informací na téma aktivní socializace najdete i v knize Jean Donaldson – Lidé a psi: Střet kultur.