Počet zobrazení: 1 444

V jednom z předcházejících článků jsem se zaobíral používáním pamlsků ve výchově a tréninku. V tomto článku uvádím svůj pohled na “druhý břeh řeky” a sice na používání fyzických korekcí, nepříjemností, trestů…

Abychom byli na jedné vlně, uvedu hned na začátku, co tím mám na mysli – myslím snahu zredukovat nebo odstranit určité chování psa tak, že mu způsobíme určitou fyzickou nepříjemnost, které se bude chtít v budoucnosti vyhnout. Takováto nepříjemnost se odborně označuje “averzní podnět”. Z pohledu operantního podmiňování se jedná o pozitivní trest a negativní posílení – viz můj slovník pojmů. My budeme pro potřeby článku používat pro zjednodušení neodborné slovíčko “nepříjemnost”.

V praxi se vyskytují například postrčení do slabin po napnutí vodítka, vyvinutí tlaku na určitou část těla při učení pozičních povelů jako například “sedni”, hození předmětu po psovi, který právě vykonává něco nežádoucího, a podobné záležitosti.

Učení pozic sedni a lehni pomocí „nepříjemností“ – pes se správnou reakcí vyhne tlaku. Obrázek z knížky Vladimíra Mikulici: Poznej svého psa.

Používat nebo nepoužívat?

Jak jsem zmiňoval už na více místech na těchto stránkách – nic není možné ve všeobecnosti odsoudit a zavrhnout – ani nepříjemnosti. Tak jako při použití pamlsků můžeme získat dobře vychovaného a vycvičeného psa v dobré kondici, ale i nevycvičeného psa s nadváhou, stejně tak použitím nepříjemností můžeme dosáhnout dobré výsledky, ale i nevycvičeného psa s fyzickým nebo psychickým problémem, narušeným vztahem člověk-pes a podobně.

Učení se na základě snahy vyhnout se nepříjemnosti a zabezpečit si pohodlí a bezpečí, je v našem světě přirozené. Na tomto základě je možné naučit se schovat se před sluncem do stínu, nedotýkat se horké plotýnky, zachránit si život před predátorem a podobně. Získávání informací typu “toto je nevýhodné / nebezpečné / nepříjemné a takto se tomu vyhnu” a následná modifikace chování, je přirozená a potřebná pro přežití jedince i druhu. Jak se dočteme například v knize Konrada Lorenza: Osm smrtelných hříchů civilizace – díky takovéto formě učení se jsou organismy schopné dosáhnout určitého optima (udržet se mimo škodlivé vlivy, udržet se v podmínkách optimální teploty, světla, vlhkosti…).

I trenér zvířat PhDr. František Šusta – znalec a praktik v oblasti tréninku pozitivním posílením (jednoduše řečeno trénink “na základě odměn”) – ve své knize Trénink je rozhovor uvádí: “Je mnoho technik tréninku zvířat založených čistě na negativním posílení a já je vůbec nepovažuji za špatné”. Později dodává: “Elektrický obojek může být v rukou zkušeného, citlivého a hlavně inteligentního psovoda účinná pomůcka…”

Osobně si myslím, že tyto techniky mají místo v “mozaice” tréninkových a výchovných metod, avšak je potřeba zvážit konkrétní aplikaci a situaci, musíme vědět, co tím chceme dosáhnout a být si vědom rizik – a mít na paměti, že je to jen část mozaiky, ne synonymum výcviku či výchovy, jak si mnozí myslí. I v klasické knize Vladimíra Mikulici Poznej svého psa se píše: “Averzní podněty se musí používat promyšleně a s velkou obezřetností.”

Úvahu “ano či ne” ukončím svojí myšlenkou uvedenou na stránkách v části “Moje filozofie” – žádná výcviková pomůcka není automaticky dobrá nebo špatná. Dobré nebo špatné (správné nebo nesprávné) může být jen použití v dané situaci.

Nevýhody a rizika použití nepříjemností

Riziko ublížení na zdraví

Logicky sebou každý fyzický zásah nese riziko ublížení na zdraví. Riziko se násobí i tím, že aby korekce fungovala, strach z nepříjemnosti musí být vyšší než motivace vykonat dané chování, za které nepříjemnost hrozí. Taktéž si pes na určitou intenzitu může zvyknout (vytvořit si rezistenci) a tím pádem budeme muset v budoucnu použít vyšší a vyšší intenzitu.

Problematické chování v nepřítomnosti majitele

Pes se ve většině případů nenaučí dané chování nevykonávat, ale naučí se, nenechat se při něm přichytit. Například, když budete chtít odnaučit psa štěkat tím, že po něm něco hodíte, když zaštěká, skončíte s největší  pravděpodobností v situaci, že pes neštěká, když ví, že jste nablízku a že dohodíte.

Anebo snahou odnaučit psa ohryzávání nábytku nebo bot těmito technikami, dosáhnete s největší pravděpodobností toho, že pes nebude ničit domácnost, když budete doma, ale bude ji ničit, když budete např. v práci. Toto se označuje jako tzv. “owner absence problem” (problém vyskytující se v nepřítomnosti majitele).

Vytvoření fobií nebo agresivního chování

“Názor na svět” se vytváří pomocí tzv. klasického podmiňování. Co to je, se dozvíte v tomto článku. V jednoduchosti jde o vytváření asociací mezi podněty a situacemi. V kontextu používání nepříjemností jde v praxi o to, že když budeme psa šťouchat do slabin, když napne vodítko v kolektivu psů, bude to sice “za to”, že napnul vodítko, ale také v souvislosti s přítomností psů (a v souvislosti s námi). Co se může stát je, že sice nebude pes vodítko napínat, ale začne se bát, cítit se nepříjemně anebo nenávidět psy. Případně se zhorší vztah majitele a psa.

Vícero cest, jak se nepříjemnosti vyhnout

Každá fyzická korekce může být z pohledu psa interpretována jako útok na jeho osobu. Záleží na věku, plemenu a temperamentu psa, jak zareaguje. To, že zmodifikuje chování tak, jak právě my chceme, je jen jedna možnost. Pes může vždy zaútočit, utéct a podobně. To je mimochodem důvod, proč někteří cvičitelé tvrdí, že psa je možné cvičit až od 5-6 měsíců. Do této doby totiž psa spíš těmito technikami vystrašíte namísto toho, abyste ho naučili to, co jste původně zamýšleli. Od zmiňované věkové hranice je vyšší pravděpodobnost, že pes bude fyzický nátlak tolerovat.

Ztráta kreativity

Přílišné používání těchto technik může vést k tomu, že pes ztratí kreativitu. Tedy bude se bát zkoušet různé strategie a řešit “hlavolamy”, protože byl v minulosti často korigovaný za svoje “experimenty”. To je problém, pokud budeme chtít naučit psa něco složitějšího, co bude vyžadovat určitou kreativitu.

Stav, kdy se pes příliš neprojevuje ze strachu, že by mohl být “umravněný”, se označuje jako tzv. “naučená bezmocnost”, jinak řečeno, kdo nic nedělá – nic nepokazí.

Neúmyslné odměnění nežádoucího chování

V neposlední řadě snahy vysvětlit psovi, že něco “nesmí” pomocí nepříjemností, může skončit přesně naopak, než bychom chtěli. Jsou totiž situace, kdy “jakákoli pozornost je psovi milejší, než žádná pozornost” a tedy i korekce nebo okřiknutí může mít odměňující účinek.

Dobrým příkladem je žebrání u stolu. Odháněním psa ho v tom často podpoříme. Anebo okřikování psa, který štěká – sice na chvíli přestane, ale naučí se: „Aha, když zaštěkám, tak se mi někdo věnuje“. Jinak řečeno, pomůžeme si z krátkodobého hlediska (na chvíli štěkat přestane), ale z dlouhodobého hlediska si pohoršíme (zvýšíme pravděpodobnost, že tuto strategii zvolí pes i příště).

Shrnutí

Abych to shrnul – modifikace chování na základě nepříjemností, které zažíváme, je v přírodě běžný a nutný mechanismus a validní princip učení se. Avšak cílevědomá snaha použít je ve výchově a tréninku psa, není vůbec jednoduchá a nese sebou nejedno riziko či vedlejší efekt.

Pokud se rozhodneme použít nepříjemné podněty při výchově a tréninku, tak:

  1. Zamyslíme se, jestli neexistuje i jiná cesta a vyzkoušíme nejdřív ji
  2. Dejme si pozor, abychom opravdu vychovávali/učili a ne, abychom se snažili psovi pomstít nebo si něco dokazovat
  3. Zkusme to udělat tak, aby si pes nepříjemnost spojil opravdu se samotným chováním a ne s naší přítomností – jinak se staneme “dozorcem” a bez naší přítomnosti nebude ani žádoucí chování. Já mám heslo: “kontroluj prostředí a ne psa” – aby vznikla určitá “vnitřní motivace” typu “toto nechci dělat, protože to já sám nemám rád”, namísto “vnější motivace” typu “teď to neudělám, protože je tu dozor, ale jindy to udělám, protože to ve skutečnosti mám rád”
  4. Nepříjemností by celkově mělo být vždy výrazně méně než odměn, příjemných věcí a chvil, náklonnosti a kontaktu k psovi. PhDr. František Šusta v knížce Trénink je rozhovor zmiňuje tzv. “trust account” – účet důvěry – každou “nepříjemností” z účtu vybíráme a naopak. A vždy bychom měli být výrazně v plusu. Stejně tak dodejme i citát Vladimíra Mikulici z Poznej svého psa: “…laskavý a přátelský vztah člověka ke zvířeti při výcviku a nepochybně i mimo něj, musí nutně převyšovat sumu trestů.”

Závěr

Na úplný závěr uvádím, co opravdu nemám rád:

  • prosazování nepříjemností jako jediné správné techniky bez zvážení nebo znalosti alternativ. Tedy, když jsou tyto techniky považované za synonymum tréninku
  • neznalost nebo nepřiznání nevýhod a rizik používání nepříjemností
  • neznalost, odmítání nebo zesměšňování jiných technik
  • iracionální používání nepříjemností jako prostředek pomsty vůči psovi (já tě krmím, kupuji granule a ty si nepřišel na zavolání – tu máš!)
  • omlouvání nadměrného používání těchto technik frázemi jako “autorita” či “respekt”, případně “pes má vědět, kde je jeho místo/kdo je tady šéf…”