Podle mé definice je výchova proces, který má dva cíle:

  1. Naučit psa jak si naplnit své přirozené potřeby takovým chováním, které je přijatelné z našeho lidského pohledu. Příklad: štěně má přirozenou potřebu trénovat si zuby a čelisti. Úlohou výchovy je naučit psa, co kousat.
  2. Naučit psa takové chování, kterým se naplní potřeba/požadavek člověka – majitele. Příklad: Pes „od přírody“ nemá potřebu zůstat doma sám. Člověk ale tento požadavek na psa v reálném praktickém životě občas mít bude. Úlohou výchovy je psa včas systematicky připravit tak, aby to bral jako přirozenou součást svého života.

Podívejme se v tomto článku zblízka na první aspekt – na výchovu z pohledu potřeb psa.

Mnohé vzorce chování jsou sice problémem pro nás lidi, avšak z pohledu psa jsou úplně v pořádku a směřují k naplnění nějaké přirozené potřeby psa. Je lepší psa včas naučit, jak si přijatelným způsobem naplnit svoje potřeby, než nechat psa, ať si zvolí svůj – pro nás potencionálně problematický způsob – a potom se snažit psa převychovat. Prevence je vždyjednodušší než převýchova.

Výchova z pohledu potřeb psa

Žádný vzorec chování neexistuje „jen tak“. Každé chování existuje, aby naplnilo nějakou potřebu. Příklad: Piji, abych uhasil žízeň. Utíkám/útočím, abych si zachránil život. Štěkám a okusuji nábytek, abych si snížil hladinu stresu a zvýšil hladinu endorfinu,…

Každé štěně – ať už se jedná o jakékoli plemeno – má určité základní, přirozené a tím pádem předvídatelné potřeby, které musí naplnit určitým chováním. Tyto potřeby se dají rozdělit na následující čtyři kategorie:

  1. Vylučování
  2. Kousání a žvýkání (čistění zubů, trénink čelistí,…)
  3. Fyzická a mentální stimulace – trávení „volného času“, zábava
  4. Kontakt, hra a interakce se členy sociální skupiny

Tyto potřeby musí být naplněné a štěně si rychle najde vlastní způsoby, jak to udělat. Nezná však automaticky naše pravidla a představy o tom, co je a co není přijatelné. Pes sám od sebe nemusí vidět rozdíl mezi močením na koberec a močením na trávník – z pohledu psa se jedná o úspěšné naplnění potřeby vylučování a hotovo. Pes nevidí rozdíl mezi hračkou, kterou jsme pro něj určili a mezi našimi drahými teniskami. Žvýkání jednoho či druhého je pro psa jednoduše naplnění potřeby trénovat si čelisti, případně zahnat nudu a podobně.

Takové chování není problémové z pohledu psa. Pes si neřekne: „Mám vážný žvýkací problém, musím vyhledat odbornou pomoc“. Chování je jednoduše chování – prostředek jak něčeho dosáhnout. Může však být problémové z pohledu člověka – a to tehdy, když se neshoduje se stylem života daného člověka, nezodpovídá jeho pravidlům a představám. Štěně však tato pravidla nezná, musíme je psa naučit. A to je úlohou výchovy – od prvního dne.

Výchova by se z tohoto pohledu dala definovat jako proces učení psa, jak si – pro člověka přijatelným způsobem – naplnit svoje přirozené potřeby dřív, než si štěně najde vlastní způsoby, které budou pro člověka potencionálně představovat problémové chování.

Můžeme si představit, že malé štěně, které k nám přijde, nám na základě svých přirozených potřeb klade otázky. Podívejme se na typické odpovědi, které štěně najde samo od sebe a na odpovědi, které doporučuji:

Otázka Přirozená odpověď štěněte – problém pro člověka Naše odpověď – musíme štěně naučit
Kde se mám, vyprazdňovat? Na koberec – pěkně to vsakuje Na trávník
Jak si mám trénovat čelisti? Žvýkáním čehokoli co najdu Žvýkáním gumových hraček
Co mám dělat ve „volném čase“? Okusovat cokoli, co najdu, štěkat, hrabat,… Okusovat svoje hračky, v klidu relaxovat
Co mám dělat, když jsem doma sám?
Vrátí se můj majitel po tom, co mě nechá samotného? Ne – musím ho přivolat, nebo se za ním dostat Ano, není třeba se bát
Jak mám vítat lidi a dosáhnout interakce? Vyskakováním, štěkáním Předsednutím, kouknutím se, případně ničím zásadním – člověk se mi věnuje pravidelně sám od sebe, když jsem v klidu a nemusím se doprošovat

Problémové chování by se tedy dalo definovat jako selhání  trenéra/vychovatele zodpovědet štěněti všechny nebo jednu z těchto otázek.