Počet zobrazení: 1 386

Lidé často považují za nežádoucí situaci, kdy pes obchází během oběda/večeře stůl a s velkým zájmem zjišťuje, co dobrého se podává a jestli něco nedostane. Z pohledu psa se jedná o velmi přirozenou činnost:

  • v přírodě tráví psovité šelmy (pokud nespí) 90% času tím, že buď hledají nebo konzumují potravu
  • jako člen sociální skupiny nechce být pes v čase distribuce a konzumace jídla vynechaný
  • navzdory tisícům let domestikace si většina psů zachovala mentalitu „když je možnost se nažrat, tak žer, protože zítra možná nebude“

Proto pes logicky bude loudit u stolu, pokud proaktivně nevykonáme včasná opatření, díky kterým snížíme pravděpodobnost, že se pes bude snažit vymáhat jídlo od stolu.

Pravděpodobnost, jestli pes bude žebrat u stolu, by se dala vyjádřit takto:

úspěchy/všechny pokusy + „koeficient odhodlání“

Kde:

  • úspěchy – jsou všechny pokusy, kdy pes zkoušel něco aktivně získat od stolu a něco dostal
  • všechny pokusy – jsou všechny události, kdy se pes aktivně snažil získat něco od stolu
  • koeficient odhodlání – je velmi poeticky znějící termín, kterým označuji míru motivace psa získat žrádlo

V praxi to tedy znamená, že pokud se pes snaží získat žrádlo od stolu, tak:

  • má zkušenost, že žebrat u stolu se vyplatí
  • sice nemá zkušenost, že žebrat se vyplatí, ale má vysoký „koeficient odhodlání“ – tedy navzdory tomu, že má nízkou až nulovou pravděpodobnost, že něco dostane, rozhodne se to zkusit

Pokud tedy nechceme, aby pes žebral u stolu:

  1. musíme odolat a případné pokusy od začátku ignorovat a neodměňovat je, ať už jídlem nebo pozorností
  2. udržujeme nízký koeficient odhodlání:
    1. poskytováním kvalitní stravy v adekvátním množství
    2. poskytováním odpovídající fyzické a mentální stimulace

Abych to shrnul:

  • najezený a unavený pes, který nikdy neuspěl při žebrání, pravděpodobně  žebrat nebude
  • najezený a unavený pes, který ví, že u stolu něco dostane, bude žebrat s nižší pravděpodobností, ale může
  • pes, který sice nikdy u stolu nic nedostal, ale je hladový nebo se nudí, bude žebrat s nižší pravděpodobností, ale může
  • pes, který je hladový nebo se nudí a ještě k tomu ví, že u stolu asi něco dostane, pravděpodobně žebrat bude

Vidíme tedy, že to, jestli bude nebo nebude pes žebrat, záleží od faktorů, které se v čase mění a jeden a tentýž pes může teoreticky v jeden den nežebrat a druhý den ano – protože může mít různý „koeficient odhodlání“. Potřebné základy ke snížení pravděpodobnosti je však nutné pokládat od prvního dne, kdy k nám štěně přijde.

Nekompatibilní chování

K výše napsanému je nutné dodat ještě jednu důležitou věc. Vždy je lepší psa instruovat, co má dělat, než co dělat nemá. V tomto kontextu to znamená, že namísto toho, abychom psovi řekli, že nemá žebrat, vysvětlíme mu, co je jeho úlohou, když my zasedáme ke stolu.

Dobrou variantou je poslání psa na místo. Po tom, co dojíme, můžeme psovi dát něco dobrého. Po několika opakováních si pes vytvoří povědomí, že když zbytek sociální skupiny sedí u stolu, jeho úlohou je čekat v pelechu, kde má zároveň nejvyšší šanci něco získat.

Toto se označuje jako naučení nekompatibilního chování. Je to jedna z technik, jak se vypořádat s nežádoucím chováním. Pes, který je v pelechu, nežebrá – nedají se vykonávat obě činnosti naráz, jsou nekompatibilní.

Shrnutí

Pes, který nežebrá u stolu, je pes, který si „říká“ následující: Hmm – tam se něco konzumuje… no nic, jsem celkem unavený a spokojený a stejně mi tam nikdy nic nedali. Jdu raději do pelechu, kde si můžu odpočinout a i tak většinou něco dostanu, když jsem tam. Vlastně mě tam i tak vždy pošlou.

Na vytvoření tohoto názoru bychom měli začít pracovat od prvního dne, kdy k nám štěně přijde.