Každý už určitě zaslechl známou frázi „ten pes poslouchá na slovo!“. Anebo zaslechl názor, že takový nebo takový povel pes musí ovládat na 100%, ať se děje, co se děje.

Tvrdím, že nic takového neexistuje a nikdy existovat nebude a že se jedná o škodlivý mýtus, který vede ať už k nespokojenosti se sebou, se svým psem nebo i k něčemu horšímu.

Proč neexistuje 100% poslušnost?

Žádný pes nebude „poslouchat na slovo“ v každé situaci minimálně z těchto 3 důvodů:

Důvod č. 1 – učení je kontextové

Kontextové učení bylo vzpomínané už v článku o „malé násobilce“. Tady to ještě jednou popíši na příkladech:

Pokud osoba A naučí psa povel „sedni“ v kuchyni, přičemž daná osoba stojí, tak pes bude na tento povel reagovat s největší pravděpodobností, jen když ho vysloví osoba A, která bude stát v kuchyni. V jiné místnosti nebo když bude osoba A sedět, pes nezareaguje správně. Pes se totiž nenaučil, že slovo „sedni“ znamená, že si má sednout. Pes se naučil celý kontext.

Ještě jeden příklad uváděný na jednom semináři: výborně vycvičený pes, který obstál v soutěži v poslušnosti, následně při jednom experimentu absolutně nereagoval na povel „sedni“ tehdy, když k němu byl psovod otočený zády. Během tréninku totiž psovod vždy stál čelem. Pes se tedy nenaučil „sedni“ jako takové, naučil se reagovat sednutím, když psovod vyslovil „sedni“ a zároveň byl čelem.

Každá věc, kterou psa učíme, musí proto přejít tzv. procesem generalizace. To v praxi znamená, že daný povel učíme na různých místech a obměňujeme kontext, aby konkrétní cvik, co nejvíc zevšeobecněl. Čím víc povel generalizujeme, tím máme vyšší šanci, že pes poslechne i v nové neznámé situaci, ale jisté to není – pes bude vědět jen to, co ho naučíte.

A jelikož množina všech různých kombinací prostředí a různých kritérií je nekonečná, není logicky možné nacvičit všechno. A tím pádem vyplívá, že pes nemůže „poslouchat na slovo“ vždy a všude.

Já říkám, že neexistuje pes, který poslouchá na 100%, existuje jen pes, který se nedostává do situací, které nemá natrénované.

Praktická otázka je „a co já s tím?“:

  1. Pokud je pro Vás nějaký povel důležitý a potřebujete co nejvyšší spolehlivost, tak ho důsledně procvičujte na různých místech a v různých situacích. Neočekávejte, že to pes bude zvládat hned za každých okolností a vyžadujte jen to, co jste ho naučili.
  2. Zamyslete se, do jakých situací se dostáváte se svým psem v běžném praktickém životě a ty nacvičte. To, že pes vydrží pod povelem „zůstaň“ několik minut na cvičáku je sice pěkné, ale co s tím, když Vy potřebujete, aby pes zůstal u stolu v restauraci, zatím co Vy si odskočíte na WC 🙂
  3. Pokud Váš pes v některých situacích nereaguje nebo v nich nezvládá daný povel (znamená to, že daný scénář nemáte nacvičený a ne to, že pes je „neposlušný“), tak to vezměte na vědomí a máte v podstatě 3 možnosti – ani jedna z nich není nejlepší nebo nejhorší. Všechny jsou validní a záleží od konkrétního případu:
  •    danou situaci natrénujte
  •    danou situaci „menežujte“, což znamená, že psa netrénujete, ale určitým způsobem zabezpečíte, že nedojde k problému. Například: víte, že Váš pes nepřijde na zavolání, když jste v blízkosti vody. Pokud jdete k vodě, dáte si tedy psa na dlouhé vodítko…. Anebo víte, že Váš pes v určitých lokalitách žere ze země, tak mu dáte v těchto místech náhubek, …
  •    dané situaci se vyhýbejte
Důvod č. 2 – nic není na 100%

Nežijeme v realitě, kde se věci dějí se 100% pravděpodobností. Jak poznamenal můj kolega v práci: věty obsahující „vždy“ a „nikdy“ jsou nepravdivé.

Fotbalista nepromění všechny pokutové kopy. Nemáme stále dobrou náladu. Nechodíme stále včas… Proč by poslušnost psa měla být jediná magická věc, vyskytující se se 100% pravděpodobností? Protože jsme vůdci smečky a co rozkážeme, platí? – to těžko 😉

Důvod č. 3 – poslechnout někdy může znamenat vystavit se riziku

Bez sáhodlouhého popisu uvedu rovnou příklady:

K psovi A se blíží neznámý pes B. Psovod volá na svého psa A, ale pokud by šel pes ke svému psovodovi, nutně by se musel otočit neznámému psovi B zády, což může být rizikové. Pes A proto „neuposlechne povel“.

Pes A nemusí zareagovat na odvolání od psa B během seznamovacího rituálu – u psů existuje určitá etiketa – kterou pes nechce porušit svým odchodem.

Psa psovod naučil převalit se na povel „na záda“. Pes to nemusí vykonat v přítomnosti cizího psa nebo člověka, protože by vystavil svoje citlivé místo v „rizikové“ společnosti.

Kde sa vzal mýtus o 100%?

Snaha dosáhnout 100% poslušnost má podle mě 2 základní kořeny:

  1. Hluboce zakořeněný mindset typu „Já jsem šéf/vůdce a já dávám rozkazy. Pes plní rozkazy.“ může znemožnit brát do úvahy různé faktory ovlivňující to, jak pes právě reaguje na naše signály. To vede k tomu, že si situace, kdy nereaguje podle našich představ, bereme osobně – „On mě nemá rád!“, „On mě nerespektuje!“. Nemáme tyto situace proto rádi a logicky chceme, aby jich bylo co nejméně. Snažíme se tedy o 100% poslušnost.
  2. Sledování cizích psů při tom, jak právě podávají skvělý výkon – na videu, při práci, na soutěži. To může vyvolat falešnou iluzi o tom, že tento pes se takto chová vždy a všude. Může tak vzniknout touha, aby i náš pes byl tak skvělý vždy a všude. Uniká nám, že například komisař Dunčo mohl onen skvělý kousek nejdřív desetkrát zkazit, než se ho podařilo natočit.

Co si odnést do praxe?

Neměli bychom se snažit o 100% poslušnost, ale taktéž bychom neměli mít neovladatelného psa a omlouvat si to různými výmluvami. Extrémy nikdy nejsou dobrou variantou. Co tedy já považuji za nejvhodnější variantu? Měli bychom se psem pracovat tak, aby byl co nejovladatelnější. Mít na paměti, že dokonalost neexistuje a vždy budou situace, které neproběhnou podle Vašich představ. Ty bychom měli znát, umět je předvídat a mít plán, jak je zvládnout se ctí. V podstatě by se to dalo říct i takto – poznat sebe a svého psa.

Například: když rozeznám u svého psa, na základě řeči těla a jeho projevu, že má „své dny“, raději s ním nic netrénuji. Procházku přizpůsobím tak, abych případným úskalím předešel. Může to třeba znamenat, že psa nepustím na volno, ale raději si ho nechám na dlouhém vodítku. I když vím, že je to něco, co v 95% případů zvládá. Stále je tu těch 5%, kdy by to zvládnout nemusel. Ty umím odhadnout/předpovědět a raději se pojistím.

Poselství na závěr

Berme vzpomínané věci na vědomí, dívejme se na situace i z jiné perspektivy, než jen jako na „poslušnost/neposlušnost“, nevyžadujme věci od psa za každou cenu, tolerujme určité přirozené potřeby psa… používejme rozum a cit.

Uložit

Uložit

8 (80%) 5 votes